Navigace

Obsah

Historie

Přehled historie Dolní Poustevna a okolí

Více na Historie ONLINE.

Před rokem 1241 - navození historických souvislostí
bez data - osídlení na potoce Bublavě nedaleko Skřivánčího vrchu (Lerchenberg, 470 m.n.m.) západně od Lobendavy, tzv. Mlýnský kámen.
konec 5.- poč.6. stol. - kraj osídlen slovanskými Milčany se středisky v Budyšíně a Zhořelci. Pojmenování Lužičané (pro Slovany sídlící v Dolní Lužici) převládlo i pro Milčany sídlící v Horní Lužici.
928 - na území Lužičanů vybudován hrad Míšeň (Meissen).
968 - v Míšni založeno biskupství.
konec 10. stol. - území součástí německé říše pod vládou Jindřicha I. Ptáčníka.
1076 - císař Jindřich IV. odňal míšeňské markrabství Eckbertu II. a daroval Zhořelecko a Budyšínsko českému králi Vratislavu II. za jeho služby vbojích o investituru.
1086 - území dostala věnem Vratislavova dcera Judita, která se svým manželem budyšínským fojtem Wiprechtem Groitschem povolala na Šluknovsko první kolonisty z Durynska a Frank.
2. pol. 12.stol. - druhá kolonizační vlna z krajin západního Německa a z Nizozemska, zavedení pěstování lnu a tkaní plátna.
1197 - 1230 - za vlády Přemysla Otakara I. příchod dalších kolonistů.
1241 - první zmínka o místě, kde později vznikla ves Dolní Poustevna. Při vytyčování hranice mezi územím náležejícím českému králi a míšeňskému biskupovi se stanovilo, že vede od vsi Sebnitz k místu, kde sídlí poustevník (Einsiedler - odtud i německé jméno Dolní Poustevny - Nieder Einsiedel).

Vznik Dolní Poustevny

1.třet. 13.stol. - vzniká Žitava (hrad a osada).

1213 - 1228 - první vymezení hranic míšeňského biskupství a Horní Lužice a tím i příštího Honštejnska.

1238 - Ronovci Jindřich a Častolov se prvně píší "ze Žitavy".

1241 - král Václav I. potvrdil hraniční listinu biskupství míšeňského a Horní Lužice. Listina dokládá, že území pozdějšího Honštejnska patřilo pod svrchovanost českého krále.

1249 - mandát Václava I. šlechtě o počínání v míšeňském biskupství . V listině se král obrací i k Častolovu ze Žitavy, z toho lze usuzovat na existenci hradu a panství Honštejn (Hohenstein).

1253 - Budyšínsko a Zhořelecko zastaveno Braniborům jako věno české princezny Boženy, dcery Václava I. Nyní nekrytá severní hranice přiměla krále k zabírání šlechtických statků.

1263 - král odňal Žitavu Ronovcům, doložena Lipá (dnešní městský vodní hrad Česká Lípa).

1265 - Žitava královským městem.

1265 - 1280 - dochází k dělení majetku žitavských Ronovců mezi předky pánů z Lipé a Berků z Dubé. Chval z Lipé staví Ojvín (Oybin), nejpozději do r.1270 vzniká Krásná Lípa, Krásný Buk s hradem, k panství patří Varnsdorfsko a Českolipsko. Jindřich ze Žitavy a po něm jeho syn Jindřich (Hynek) z Dubé vlastní Honštejnsko, Šluknovsko a Rumburk. 

kolem 1280 - v této době na sklonku 13. století, kdy vysoká šlechta v severním pohraničí přišla o zisky z hospodaření na královském majetku a je nucena intenzivněji hospodařit na svých državách, dochází na honštejnském panství pánů z Dubé k zahuštění sítě vesnic. Na místě, kde dříve žil poustevník a kde soutokem dvou potoků vzniká říčka Sebnice, byla založena krátká lánová ves, kterou kolonisté nazvali Dolní Poustevna.

Vrcholný středověk

1281 - první písemný doklad o Šluknově.

1290 - Čeněk z Lipé pánem na Ojvíně.

1298 - první písemný doklad o Rumburku.

1309 - Jindřich z Lipé prvně doložen jako nepochybný pán Žitavy.

1310 - německý král Jindřich VII. stvrzuje Jindřichu z Lipé držbu Žitavska. 

1318 - královna Eliška Rejčka odchází do Brna.

1319 - spor o braniborské dědictví. Král Jan Lucemburský mění s Jindřichem z Lipé Žitavsko a Krásný Buk za statky na Moravě. Vrámci smíru získává Žitavsko zástavou vévoda Jindřich z Javora. Stavba Tolštejna (Dollenstein).

1329 - umírá Jindřich z Lipé.

1333 - prvně písemně doložen Honštejn.

1337 - Tolštejn dobyt lužickými městy.

1339 - Krásný Buk dobyt Žitavskými, zánik hradu, jehož funkci pohraniční pevnosti přebírá Tolštejn.

1346 - V Horní Lužici vzniká na dálkové cestě z Porýní a Durynska přes Lipsko, Lužici, Vratislav, Krakov do Kyjeva městský svaz Šestiměstí. Tvořila jej města Budyšín (Bautzen), Kamenz (Kamjenc), Löbau (Lubij), Görlitz (Zhorjelc), Lubaň (Polsko) a Žitava. 

1361 - poprvé písemně doložen Vaněk zVartenberka jako majitel Krásné Lípy. Hynek Berka z Dubé dědí Honštejnsko a Šluknovsko s Rumburkem. 1377 - Rumburk doložen jako městečko.

1398 - tolštejnské panství s Krásnou Lípou drží Václav z Vartenberka.

kolem 1400 - Tolštejnské panství získává Hynek Berka Honštejnský.

1405 - 1406 - Hynek Honštejnský získává Českou Kamenici a Chřibskou.

1406 - 1409 - Hynek Honštejnský získává hrad Ostrý.

1414 - Šluknov se stává městem.

Husitské války

1419 - dělení majetku Hynka Berky, Tolštejn obdržel Jan, Hynek starší měl Ostrý s Benešovem, Beneš dostal Rathen a okolí, Hynek mladší Honštejn a Jindřich Nový Vildštejn. Oba poslední bratři si rozdělili Šluknovsko nikoli hraniční čarou, ale podle jednotlivých osad či jejich skupin.

1423- 1429 - husitská tažení do Lužice.

1428 - Česká Kamenice, Ostrý, Benešov atd. přechází na Vartenberky.

1433 - 1440 - Vartenberská domcí válka s lužickým Šestiměstím.

1443 - Berkové odstupují Honštejn a polovinu Šluknovska saským vévodům.

1444 - Albrech Berka prvně zmíněný jako majitel panství Tolštejn.

1463 - Albrecht Berka prohrává proces o dědictví po strýcích, zrazuje krále Jiřího, je odsouzen a prchá, Tolštejn dobyt královským vojskem a postoupen Janu z Vartenberka.

1469 - pokračuje válka Vartenberků s lužickými městy.

1470 - dobytí Tolštejna Šestiměstím.

Pozdní středověk - renesance

1471 - rejstřík Tolštejnsko-šluknovského panství uvádí manské statky v Krásné Lípě, na Varnsdorfu, Rumburku, Jiříkově, Lobendavě, Velkém Šenově, Šluknově, Křečanech, Mikulášovicích a také v Poustevně.

1481 - panství Tolštejn-Šluknov a Honštejn prodána Hugoltovi ze Šlejnic.

1484 - první královské důlní privilegium pro pány ze Šlejnic.

1515 - vznik cechu tkalců v Rumburku.

1528 -1565 - osvícená správa Jiřího ze Šlejnic na panství Tolštejn - Rumburk - Šluknov.

1535 - Poddanský dědický řád Jiřího ze Šlejnic.

1566 - při dělení majetku mezi syny Jiřího ze Šlejnic se Dolní Poustevna dostala do Hanšpašského dílu (Lipová), který obdržel Jan.

1569 - vznik papírny v Dolní Poustevně, nejstarší známé v okolí.

1602 - Radslav starší ze Vchynic kupuje panství Lipová, kde pak vznikne Vlčí Hora, Sněžná, Dlouhý Důl.

1607 - Radslav starší kupuje panství Rumburk.

1613 - Radslav starší kupuje panství Česká Kamenice včetně Krásné Lípy a Krásného Buku.

1618 - panství Česká Kamenice a Lipová přecházejí na Viléma Kinského.

30-letá válka

1619 - Fridrichovo anglické vojsko přináší do kraje kouření tabáku, v tomto roce je poprvé připomínána tvrz v Dolní Poustevně. Vznikla v neznámé době, nikdy netvořila samostatný statek a roku 1634 se již uvádí jen dvůr, stavebně zanikla snad až koncem 17. století.

1624 - obojí Lužice se Žitavskem zastavena Sasku.

1633 - tažení vojsk a bitky v okolí Krásné Lípy.

1634 - Vilém Kinský zavražděn s Valdštejnem v Chebu. Po konfiskaci majetku Viléma Kinského z Vchynic získal Lipovou darem od české komory hrabě Volf Mansfeld, držící od roku 1623 Šluknov.

1642 - Tolštejn dobyt a vypálen Švédy.

1648 - poslední švédské rekvizice, nastal úpadek po třicetileté válce, pokles počtu obyvatel znamenal větší tlaky na výkony sedláků.

1652 - ztížnosti sedláků k vrchnosti, které však nebyly vyslyšeny.

Protireformace

1654 - v Berní rule je uveden v Dolní Poustevně tento počet obyvatelstva: sedláci 2 osazení, 5 zbořených či vypálených, chalupníci 1 osazený, 7 zpustlých, domkaři 0, stavení nádeníků 4 osazené, 11 zpustlých. Celkem tedy 7 fungujících hospodářství proti 30 z předbělohorské doby.

1662 - po smrti Karla Adama z Mansfeldu roku 1662 zdědil Lipovou Marie Markéta, provdaná Slavatová z Chlumu a její bratr František Eusébius Trautson. Později se dědictví soustředilo v rukách Marie Markéty.

1666 - umírá Kryštof Riedel, bylinkář z Kyjova, poslední luterán v kraji.

1679 - Bohuslav Balbín vydává knihu Rozmanitosti z historie Království českého a v první knize, 22. kapitole ve výčtu papíren uvádí i Dolní Poustevnu.

1680 - selské povstání na panství Lipová.

1696 - panství Lipová přechází do držení rodu Salmů.

1713 - Dolní Poustevna patří pod faru Lobendava.

1757 - Tereziánský katastr český uvádí tento počet obyvatel: sedláci, chalupníci, domkaři - celkem 15, domy bez pozemků - 52. Ves výrazně rostla v souvislosti se změnou hospodaření šlechty, kdy byl kladen větší důraz na plátenickou výrobu a pěstování lnu před klasickým zemědělstvím. Nárůst počtu domů připadal na drobnou domkařskou zástavbu v obecní nivě potoka, které vyplňovaly celou délku katastru od staré dolní části vsi až k popružnímu dvoru na výběžku hornopoustevenského katastru.

1770 - velká neúroda v oblasti - smrt 250 000 lidí.

1779 - Josef II. navštívil Dolní Poustevnu.

1781 - zrušení nevolnictví.

Napoleonské války, počátky kapitalismu

1804 - velká průtž mračen, protržení hrází rybníků v Lobendavě, odplavení mnoha budov a smrt několika lidí.

1809 - Napoleonské války přivedly mnoho vojenských jednotek do zdejšího kraje.

1813 - generál Vandamme se 40ti tis. vojáky se opevňuje na Annaberku a rekvíruje v okolí. Toto tažení vrcholí porážkou napoleonských vojsk v Bitvě národů u Lipska.

1843 - v Palackého Popisu Čech uvedeno 110 domů a 786 obyvatel německé národnosti. Na mapě stabilního katastru zakreslena kaple sv. Michaela Archanděla.

1850 - vznik okresu Lipová, počátek výroby umělých květin v Dolní Poustevně. V této době dochází k největšímu rozmachu Šluknovska, které je zváno německy Böhmische Niederland, což odpovídá českému názvu Česká Dolní země (podobně jako Dolní Lužice). Oblast je nejprůmyslovější částí českých zemí. Je zde nejvyšší počet obyvatelstva, které se neživí zemědělstvím v počtu na 100 obyvatel. Dochází k intenzivnímu pěstování lnu a rozvoji tkalcovství. Na jednu chalupu s tkalcovským stavem připadá deset chalup, kde se předl len na kolovrátcích, převažuje domácí výroba, kdy např. na 40 dělníků v továrnách připadá 200 - 400 domácích. Hospodářství oblasti je napojeno na západní Evropu po ose Liberec, Žitava, Varnsdorf, Rumburk, Drážďany, Magdeburk, Belgie, Anglie, Hamburk. Zvyšuje se počet obyvatelstva. V neúrodném kraji šlechta umožňuje výstavbu nových stavení na zemědělské půdě, vznikají největší vesnice v Rakousku-Uhersku (Varnsdorf, Mikulášovice). Je umožněn volný pohyb obyvatelstva, každý desátý muž putuje jako obchodník ebo námezdní dělník. 

1854 - započata stavba novogotického kostela v Dolní Poustevně, který nahradil starší kapli níže v údolí.

1855 - vysvěcení kostela sv. Michaela Archanděla.

1866 - průchody vojsk při Prusko-rakouské válce.

1868 - zřízení poštovního úřadu, vznik politického okresu Šluknov.

1881 - postavena nová škola, vyučování probíhá v německém jazyce.

Idustrializace, 1. světová válka, vznik ČSR

1900 - prudký rozvoj výroby umělých květin.

1904 - postavena železnice Mikulášovice dolní nádraží - Dolní Poustevna - Sebnitz.

1906 - vyhořela proslulá papírna.

1910 - vybudován vodovod a kanalizace.

1914 - 1. světová válka, z Dolní Poustevny odvedeno 400 mužů.

1918 - císař Karel I. povýšil ves Dolní Poustevnu na město.

1921 - město Dolní Poustevna - 297 domů, 3066 obyvatel (313 Čechů, 2561 Němců).

1923 - postavena nová česká škola, město má vlastní elektrárnu, je zde továrna hliníkového zboží, továrna na anilinové barvy, knihtiskárna, 4 továrny na umělé květiny, 4 továrny na květinářský drát, továrna na umělé plodiny, kovové zboží, knoflíky, hračky, 36 závodů výroby a exportu umělých květin, 3 tkalcovny stuh, továrna stuhového zboží, krycí lepenky, porcelánu, sauna, záložna a spořitelna.

1930 - Dolní Poustevna má 344 domů, 3162 obyvatel, má vlastní plynové veřejné osvětlení napojené na městský plyn ze Sebnitz. Dolní Poustevnou projíždí rychlík Praha - Rumburk - Drážďany. Ranní poštovní vlak s nakládáním pošty přijíždí z Poustevny do Rumburka o 10 minut dříve než dnešní spoj. Na nádraží v Poustevně je denně roztopeno 12 lokomotiv, česká menšina je zde silnější než v Rumburku odkud sem dojíždějí děti do měšťanské školy. 

1938 - mobilizace, vstup německých vojsk do města, v Dolní Poustevně je německý tábor.

Historie ještě živá

1945 - Dolní Poustevna - vysídlení německých obyvatel (asi 1800), počátek hluboké stagnace spojené s úbytkem obyvatel a demolicí řady domů.

1947 - počet obyvatel pouhých 1357.

1948 - vznik n.p. Centroflor - výroba umělých květin.

1949 - vznik okresu Rumburk.

1950 - počet obyvatel se snižuje na 1242.

1954 - vybudováno nové hřiště.

1960 - okres Děčín.

1966 - nová mateřská škola, vybudování výletiště Čtverec.

1968 - u Lobendavy vstup vojsk Varšavské smlouvy.

1972 - nová samoobsluha.

1982 - nová sportovní hala u hasičské zbrojnice.

1989 - konec vlády komunistické strany.

1990 - Lobendava a Severní se odloučily od Dolní Poustevny, Centroflor se odloučil od Jablonecké bižuterie a rozčlenil se na 3 samostatní závody.

1991 - počet obyvatel 1333, počet domů 268 - jde o středisko osídlení místního významu. Průmysl textilní, konfekční (umělé květiny), obvodní zdravotnické středisko, sociální ústav, střední odborné učiliště, domov mládeže. Obnoven hraniční přechod s Německem, zatím pouze pěší.

1993 - benzinová čerpací stanice.

1994 - hraniční přechod i pro osobní auta.

1995 - u hraničního přechodu postavena nová tržnice.

1998 - vrácení statutu města Dolní Poustevně (od 1. června), oslavy 80. výročí povýšení Dolní Poustevny na město.

 

Výtah z kroniky Aloise Palmeho - Varnsdorf a jeho historické pamětihodnosti od založení až do roku 1850.

 

Za vlády Jindřicha I. a Otty I. přijali křesťanství také Lužičtí Srbové v Lužici, takže můžeme soudit, že tu bylo křesťanství všeobecně rozšířeno už na začátku 11. století (....).

Na počátku 11. stol. dostal náš kraj průkazně první vrchnost. Tehdy za časů knížete Jaromíra žil český vladyka jménem Berkovec, který se ve válkách s Poláky vyznamenal na straně císaře Jindřicha II. odvahou a statečností, a když pak došlo ke spiknutí proti knížeti Jaromírovi, prokázal statečnost na jeho straně. Po vypuzení a vyvraždění vršovců, kteří měli na spiknutí proti českému knížeti největší podíl, byl tento Berkovec po zásluze odměněn: Dostal od knížete pruh země od Labe na východ až ke slezské hranici a od Boleslavi směrem k severu přes hory až k lužickým hranicím.

Tomuto bohatému pánovi se lehce podařilo - s vědomím císaře, i bez jeho vědomí - přivlastnit si pusté končiny, jimž ještě žádná listina nestanovila hranice a osídlit je zemědělci. Oné části země za hranicemi se říkalo Záhvozdí (Zagost), tj. "kraj za horskými hvozdy". Byla tam jednak už založená, jednak později vybudovaná města, jako na Labi Schandau, východně odtud Hohenstein, Lipová, Šluknov, Schirgiswalde, Neusalz, Rumburk, Žitava, Chrastava, Hrádek nad Nisou, Nové Město, Frýdlant a Liberec.

V takovém stavu převzal rytíř Berkovec tato území v roce 1004.

 

Císař Jindřich II. ho povýšil do stavu svobodných pánů a změnil jeho jméno z Berkovce na Berka. Na památku dostali Berkové do znaku dvě křížem položené dubové ostrve ve zlatém poli. Tento rod, který byl později v Čechách tak slavný a vážený a byly mu vždy svěřovány vyšší úřady a hodnosti se psal z Lipé, z Dubé, z Ronova, ze Žitavy a ještě podle jiných hradů a míst, která mu v Čechách patřila (....).

Za časů Jindřicha II. přicházelo do našich lesnatých končin mnoho Lužických Srbů, kteří ze strachu, že se jim císař a jeho bojovníci budou mstít za odmítání poslušnosti, vyhledávali skrytá údolí a usazovali se tam. Postupně odkládali své národní kroje, osvojovali si německý jazyk a vytvářeli pak s Němci jeden národ.

Obce Chřibskou, Kamenici, Oderwitz a Hornitz založili prý tito Lužičtí Srbové.

 

Osady vznikaly rovněž za Břetislava a Vratislava II., kdy se za Českým středohořím směrem k Hornolužické hranici usazovalo obyvatelstvo vojenského původu. Byli to většinou Durynkové, Frankové a Sasové a tato většinou ještě ladem ležící území dostávali za udatné válečné činy. O vzniku velkých vesnic v našem kraji přináší Hornolužická Kirchengalerie na straně 198: "Viprecht Grojský, který spolu s českým knížetem Vratislavem pomáhal císaři Jindřichovi IV. ve válce proti jeho nepřátelům, si vydobyl takovou slávu, že mu kníže Vratislav dal za ženu svou dceru Juditu a jako léno mu udělil Horní a Dolní Lužici."

Tento Viprecht si v roce 1084 přivedl sebou do Čech mnoho Němců, zvláště z Durynska a z Franků a přidělil jim za udatnou službu ve válce různé okrsky a župy a jiná ještě nezúrodněná území v Čechách a Lužici. Tak byly za Viprechta a jeho synů, kteří po něm nastoupili, založeny v okolí různé velké vesnice, především Lipová, Lobendava, Mikulášovice a jiné další v Čechách (....).

Richard Klos: Přehled dějin města Krásné Lípy s okolím do konce 30-ti l. války.

 

Většina skutečně starých sídel ve šluknovském výběžku (zejména Rumburk, Varnsdorf, Jiříkov, asi Křečany a ovšem Krásný Buk) vznikla v procesu tzv. velké (vnější) kolonizace. Ta probíhala v Čechách od 12. stol., vrcholila ve století 13. (v daném prostoru spíše v jeho 2. polovině) a odezněla ve století 14. Dříve proběhla dále na severu na většině území Horní Lužice a o něco dříve i na Žitavsku. Mezi území otevřena později patřil šluknovský výběžek. Zatímco ze sousedního Žitavska jsou zprávy nejpozději z 20. a 30. let 13. stol., o Šluknově slyšíme teprve v r. 1281 a o Rumburku v r. 1298 a o dalších místech ani tehdy ještě ne. Předpokládat můžeme stará sídla se slovanskými jmény jako Rožany, Šeráchov (Schirgiswalde), či Zálom (Sohlland). Koncem 13. stol. byla dokončena kolonizace Krásnolipska.

 

Hraniční listina z roku 1241

"USQUE IN SEBNICZAM IN LOCUM, UBI MANSIT ANTIQUITUS HEREMITA.....PER ASCENSUM (SEBNICZAE) USQUE AD LOCUM HEREMITAE PRAEDICTI..."

(Až do Sebnic na místo, kde zůstává (žije) od pradávna poustevník... prostupuje (Sebnicí) až k místu zmíněného poustevníka...)

V listině je prvně uvedeno místo, kde později vznikla ves Poustevna a uvádí, že v těchto končinách bydlíval poustevník podle něhož dostala osada jméno.

 

Mgr. Jindřich Píša (kronikář Velkého Šenova):

V 11. a 12. stol. docházelo velmi často ke sporům o vlastnictví a hranice mezi českými panovníky a velkým majetkem míšeňského biskupa. V těchto hraničních sporech se jednalo o přesné vymezení hranic Horní Lužice, do které tehdy spadalo i území dnešního Šluknovska. K objasnění a zamezení sporů budoucích byla uzavřena smlouva mezi českým králem Přemyslem Otakarem a míšeňským biskupem Brunonem II. v roce 1228 a uvedena v život 7. května 1241. Smlouva byla stvrzena podpisy 12. zemských rytířů jako svědků.

 

K témuž Richard Klos:

V roce 1241 potvrdil král Václav I. hraniční listinu biskupství míšeňského a Horní Lužice zachycující po dlouhých sporech zhruba stav snad již z roku 1213 určitě pak z roku 1228, tedy z doby vlády Přemysla Otakara I.

Listina ukazuje, že např. území pozdějšího panství honštejnského patřilo již pod svrchovanost českého krále. Nestál ještě ani Honštejn, ani např. horní městečko Neustadt se zlatými doly, ačkoli je zmíněn soutok dvou říček, na nichž město leží. Vůbec byla hranice vytyčena hlavně podle toků, hor a cest a obydlená místa listina téměř nezná. Lze např. lokalizovat Poustevnu ovšem těžko tím dokázat skutečnou osadu. Změny, jež pak na dlouho určily příští tvář kraje nastaly právě až v dalším průběhu století třináctého.

 

Vrcholná německá kolonizace - způsob zakládání vsí

Prvním předpokladem lokace (založení, vysazení) nové osady bylo rozhodnutí feudála pána půdy (krále, šlechtice, preláta, kláštera) o otevření určité krajiny kolonizaci.

Bližší výběr vhodného místa už náležel spíše lokátorovi, člověku, který lokaci organizoval. Ten musel mít přehled o možnostech, které konkrétní krajina nabízela a současně o tom, kde najít vhodný počet schopných lidí odhodlaných k přesídlení do nových domovů, nabízejících lepší budoucnost.

 

Lokátoři se často v nové vesnici sami usadili, ale nebyli to obvykle prostí sedláci, ale měšťané, majetnější řemeslníci, rychtáři z původních sídel kolonistů, snad i nižší klerici a rodinní příslušníci takových vrstev. Stali se vlastně v tom oboru profesionály, museli mít určité vzdělání i zkušenosti a někteří byli pro své schopnosti zvlášť vyhledávání. Jindy zase spolupracovali s určitou vrchností stabilně i delší čas.

O lokaci nové osady se uzavírala mezi pánem a lokátorem písemná smlouva. Pro lokátora znamenala závazek zařídit vyměření, rozdělení a vymýcení určité půdy a její osazení přivedenými osadníky. S nimi to asi neměl předem sjednáno, ale musel vědět, kde provést jejich nábor. Pán se pak zavazoval osadníkům ponechat jejich novou půdu v emfyteutickém (zákupním a dědičném) pachtu při zaplacení vstupního poplatku (zákupu zvaném Anleit) a zaplacení ročního úroku. Ten byl proti dosavadním obyčejům již peněžitý. Úrok obvykle nemuseli platit hned od počátku. Pán měl ovšem osadníky chránit a nezhoršovat na příště ničím jejich postavení. Dědičnost emfyteutického práva kolonistů byla pro rozvoj středověké společnosti důležitou novinkou.

 

Lokátor měl vyhrazen slušný užitek: Připadl mu největší, obvykle zdvojený statek, spojený s funkcí rychtáře. Ta nesla s sebou další práva, jako různé živnosti, podíly na příjmech vrchnosti z poplatků a pokut od poddaných, osvobození od všech dávek a břemen apod. Někteří své rychty a statky nespravovali přímo nebo je propachtovali. Také bylo častým jevem, že vesnice dostala po lokátorovi své jméno (Varnsdorf, Mikulášovice, Ottendorf, Wolmsdorf, Hanšpach, ...).

 

U jednání kolonistů s lokátorem (asi jen ústní) jim stanovilo konkrétní podmínky usídlení: Vyměřený pozemek, roční dávky, eventuelní osvobození od některých břemen, či zvláštní povinnosti navíc, během času taky roboty. Osadníci měli být lidé ctní, přičinliví a do jisté míry zámožní, aby mohli zaplatiti a nad to i vystrojiti nové hospodářství. Kromě Anleitu to ovšem neznamenalo žádné velké investice, zato hodně dřiny. Kromě kovařiny, doveli si většinu inventáře vyrobiti sami nebo mezi sebou směniti. Lokace ale ovšem nutně předpokládala vyměření příštích usedlostí. Zejména u lesních lánových vsí s velkým počtem

statků a s rozlehlou plužinou bylo nezbytné, aby tuto práci vykonal agrimensor (měřič).

 

Metody vyměřování půdy byly již ve 13. století daleko vyspělejší, než si mnozí z nás dovedou představit. Po povšechném průzkumu určeného terénu následovalo vytyčení osy příštího sídla, zvané latinsky cardo. Na této ose byly vytyčeny šířky jednotlivých dílců. Uprostřed, někdy i na koncích osy byla vytyčena kolmice (decumanus) a na ní naměřeny délky dílců od osy až tam, kde statky končily. V pahorkatém terénu byl decumanus od pravého úhlu vychýlen, aby pozemky nebyly příliš svažité. V členité poloze cardo i decumanus nejsou přímkami, nýbrž kopírují konfiguraci terénu.

Lány takto vyměřené měli při různých založeních 18 - 26 ha, ale i více, podle toho jaké míry (odkud převzaté) byly použity. Tak např. tzv. franský lán byl podstatně menší než královský (také 49 ha).

 

Vznik Dolní Poustevny

Listinou z 13. 7. 1249 král Václav I. ukládá šlechticům Jaroslavu, Havlovi, Benešovi a Častolovu, aby podpořili biskupa míšeňského na svých statcích v jeho diecézi. Její adresáti byli předními dvořany a velmoži a především spojenci krále z časů odboje jeho syna, pozdějšího krále Přemysla Otakara II.: Markvartici Jaroslav z Hruštice (1239 purkrabím na Königsteině), jeho bratr Havel z Lemberka (pozdější purkrabí kladský), bratranec obou Beneš Okrouhlý (svým časem královský maršálek, purkrabí budyšínský, předek pánů z Michalovic) a s nimi Ronovec Častolov ze Žitavy (pán obrovského teritoria, nejvyšší lovčí).

Měl-li Častolov odpovědnost za své počínání v obvodu míšeňské diecéze, pak jen jako pán Honštejnska a Šluknovska, které do této diecéze patřily. Prostor Krásné Lípy, Rumburka a Varnsdorfu patřil spolu se Žitavskem k diecézi pražské a patřil pravděpodobně k Čechám dříve než ostatní části šluknovského výběžku a Honštejnsko, které byly také majetkem Častolova. Český král byl ovšem podle již zmíněné hraniční litiny z roku 1241 nejpozději v roce 1213 již také jejich vrchním pánem.

 

Z listiny tedy můžeme usuzovat na existenci Honštejnského panství ve vlastnictví Ronovců.

V roce 1253 bylo Budyšínsko a Zhořelecko zastaveno Braniborům jako věno české princezny Boženy, dcery Václava I., na nyní nekrytou severní hranici reagoval časem král záborem šlechtických statků. Po roce 1263 král odňal Žitavu Ronovcům, která se v roce 1265 stala královským městem. Po roce 1268 král odnímá Markvarticům hrad Ostrý.

 

Po odnětí Žitavy, kdy Ronovci přišli o zisky z hospodaření na královském majetku, soustředili se na svůj ostatní stále veliký majetek, který začali po roce 1265 zvelebovat, tedy kolonizovat.

První zmínka o honštejnském panství je teprve z roku 1333. O hradě Honštejně se výslovně mluví až roku 1353. Ze souvislostí výše uvedených však plyne, že hrad vznikl hluboko ve 13. století, a v době držení panství Jindřichem (Hynkem) z Dubé (zakladatelem rodu Berků z Dubé) v letech 1276 - 1309 došlo k poslední vlně kolonizace a dokončení sítě osídlení. Tehdy vznikla krátká lánová ves Dolní Poustevna, na jejímž katastru bylo vyměřeno 7 statků.

 

Dolní Poustevna - součást panství Hohenstein (Honštejn)

Od roku 1361 měl Honštejnsko se Šluknovem a Rumburkem téměř 60 let (dědil jako dítě) pan Hynek Berka z Dubé, později nejvyšší sudí zemský, zemský fojt v Dolní Lužici a královský popravce pro litoměřický kraj. Byl dobrým hospodářem, jak svědčí stálý růst jeho majetku.

Rumburk byl již za jeho vlády městečkem. Svědčí o tom zpráva o darovaných polích poblíž městečka Rumburk z roku 1377 a také protesty lužických měst proti solnému trhu v Rumburku z roku 1390. Také Šluknov se stal městečkem pod jeho správou.

 

V roce 1408 Hynek Berka Honštejnský postoupil Tolštejn synovi Jindřichovi s tím, že kdyby on otec zemřel, má své bratry podělit rovným dílem. Tato situace nastala po roce 1417. Majetek a statky po zemřelém "starém" Hynokovi si jeho synové rozdělili v roce 1419. Hynek starší obdržel Ostrý. Jindřich získal rodové sídlo Honštejn a polovinu příslušejícího panství. Druhá polovina Honštejnského panství připadla Hynkovi mladšímu. Beneš měl Rathen. Jan zvaný mladší se stal majitelem Tolštejnu a Kamenice.

 

Jako jejich otec (člen panské jednoty z roku1415) přidrželi se synové starého pana Hynka po nástupu husitství strany pod jednou a později císaře Zikmunda. Posilou jim ovšem bylo, že proti husitům stála lužická šlechta a mocný svaz šesti lužických měst.

 

Více než husité v letech 1423, 1425 a 1429 postihla kraj po roce 1433 na deset let Vartenberská válka, do níž se zapletli i Berkové z Dubé, saský vévoda Bedřich Mírný a míšeňský biskup. Právo i víra šly stranou, jednalo se o kořist.

 

Průvodním jevem doby byly změny ve vlastnictví panství, v překotnosti změn se tu a tam vytrácí přehled o genealogických vztazích uvnitř Berkovského rodu. Od jisté doby drželi panství Tolštejn a Vildštejn bratři Beneš, Hynek a Albrecht pravděpodobně synové Beneše Berky, držícího kdysi hrad Rathen. Z uvedených bratří byl Beneš okolo roku 1440 zabit lužičany a Hynek po roce 1442 zcela mizí z historických pramenů.

Za stálých zmatků a bojů všech proti všem se objevuje nakonec jako majitel Tolštejnského panství v roce 1444 Albrecht Berka z Dubé, jeden z vnuků starého pána, který roku 1451 opět spojil ve svých rukou Šluknovsko. Zmocnil se i Českokamenicka, které právem již patřilo Vartenberkům.

 

Za zemského správcování Jiřího z Poděbrad byl majetek potvrzen králem Ladislavem Pohrobkem (1457), ale po jeho vyhlášení v deskách Zemských se vyrojilo množství oponentů a věřitelů, vznikl dlouhý proces, který se nevyvíjel pro Albrechta příznivě, ten hledal (asi správně) příčinu v nepřízni Jiřího z Poděbrad, odmítl mu přísahat věrnost a odpadl od něho roku 1462 při sporu krále s papežem.

Byl proto v roce 1463 odsouzen v nepřítomnosti ke ztrátě hrdla a majetku a na králův rozkaz byl dobyt Tolštejn. Hrad a panství připadly Janu z Vartenberka a pak jeho synovi Kryštofovi.

Pan Albrecht Berka se utekl do Vratislavi pod ochranu papežského legáta a rozesílal stížnosti. Věrnost králi Jiřímu vynesla Vartenberkům v roce 1467 sankci v podobě papežského interdiktu (zákaz všech bohoslužeb, křtin, sňatků atd.) na panství Tolštejn - Šluknov.

 

Mezi Vartenberky a lužickými městy se válčilo dál. V roce 1469 byl Tolštejn zachráněn včasným příchodem vojska vévody Hynka Minsterberského, syna krále Jiřího. Do rukou lužičanů padl o rok později, Kryštof z Vartenberka jej však obdržel zpět, když uzavřel s Lužičany smír v Budyšíně.

 

Zadlužený Kryštof nabídl saským vévodům Arnoštovi a Albrechtovi Tolštejnsko-šlukonovské panství ke koupi za 10 000 kop míšeňských grošů. Sasové o koupi stáli, ale 1700 kop míšeňských usmlouvali. Koupě byla uzavřena 3. 12. 1471.

 

Saští vévodové si přáli dosáhnout postupně odtržení koupeného majetku od Čech, jako se to podařilo roku 1443 s Honštejnem, roku 1451 s Vildštejnem a kdysi dávno i s Königsteinem. Záhy však zjistili, že uzavřeli špatný obchod. Kraj byl zpustlý a zchudlý. Poddaným se musely odpouštět dávky a roboty, aby vůbec přežili. K obtížím se přidaly i problémy právní, zemský sněm a úředníci krále Vladislava II. Jagelonského dobře pochopili, že přechod části země do rukou suverénního cizího panovníka znamená ohrožení integrity státu. Zápis saského vlastnictví do veřejných knih nebyl proto povolen a postavení vévodů na Tolštejnsko-šluknovském panství zůstalo labilní.

 

Znechucení vévodové prodali panství roku 1481 svému maršálku Hugoltovi ze Šlejnic, na nějž převedli i Honštejnsko. Naděje, že jejich poddaný převede majetek pod jejich svrchovanost se nesplnila, naopak Šlejnicové byli přijati mezi českou šlechtu.

 

Dolní Poustevna před 30-ti letou válkou

Když v roce 1481 koupil Hugolt ze Šlejnic panství Tolštejn - Šluknov a Honštejn soustředil tak do svých rukou území, které kdysi patřilo Berkům z Dubé. Šlejnicové byli osvícenou renesanční šlechtou a pochopili, že zemědělstvím v tomto drsném kraji nezbohatnou. V roce 1484 dostali od krále první důlní privilegium, podporovali řemesla, takže mohl v roce 1515 v Rumburku vzniknout cech tkalců. Na svém panství podporovali luteránské pastory, které dosazovali na původně katolické fary.

 

Za Jiřího ze Šlejnic, jenž spravoval panství v letech 1528 - 1565 bylo založeno horní městečko Jiřetín. Tento šlechtic vydal v roce 1535 na svém panství nový poddanský dědický řád, který svými úlevami umožnil další rozvoj podnikání.

 

Při dělení majetku mezi syny Jiřího Šlejnice (Hugolta, Jana, Arnošta a Jindřicha) vzniklo v roce 1466 z Arnoštova dílu samostatné šluknovské panství. Hugolt dostal Lovosice, Jindřich Rumburk a Jan získal nově utvořené panství Lipová (Hanšpach).

 

Rozsáhlým podnikáním, jehož součástí byl i vznik papírny v Dolní Poustevně dochází k rozvoji v oblasti, které se říká "Šlejnická zemička". Ztrátovostí důlní činnosti, kdy byly otvírány stále nové šachty a na panství přicházeli horníci ze zavíraných dolů v okolí Freiberku se Šlejnicové zadlužili tak, že museli prodat panství Lipová Kinským, kterým už náleželi Rumburk, Česká Kamenice, Teplice a část Benešova nad Ploučnicí. Stalo se tak 19. června 1602, kdy prodali panství za 84 000 kop míšeňských panu Radslavu Kinskému ze Vchynic a Tetova.

 

Starý pán Radslav postupně opět získal do svého držení "Šlejnickou zemičku". V roce 1602, kdy kupuje panství zakládá nové vsi Vlčí Horu, Sněžnou, Dlouhý Důl. V roce 1607 kupuje panství Rumburk, v roce 1613 Českou Kamenici. Po jeho smrti v roce 1618 získává panství Českou Kamenici a Lipová jeho syn Vilém.

 

V této době před vypuknutím 30-ti leté války postavili Kinští v areálu popružního dvora, který stál na návrší mezi Horní Poustevnou a Karlínem tvrz. Součástí areálu byl i karlínský rybník. Tvrz je připomínána v roce 1619 a nikdy netvořila samostatný statek, byla jen sídlem panských úředníků a zanikla během 30-ti leté války průchody vojsk. V roce 1634 je již uváděn pouze dvůr. Dnes z areálu tvrze zůstala pouze část úvozové cesty směrem do Horní Poustevny, na místě tvrze dnes stojí vyhořelá ocelová kůlna. Stavební materiál ze zřícenin tvrze byl použit na stavbách v okolí.

 

30-ti letá válka

Během stavovského povstání, kdy do Čech přitáhl zimní král Fridrich Falcký, rozšířilo se v kraji prostřednictvím anglických žoldnéřů kouření tabáku. V roce 1624 byla Horní i Dolní Lužice i se Žitavskem zastavena Sasku.

Vilém Kinský se věnoval vysoké politice. Jeho kariéra však skončila v roce 1634 zavražděním společně s Albrechtem z Valdštejna v Chebu. Po konfiskaci majetku Vilém Kinského z Vchynic získal Lipovou darem od české komory hrabě Wolfgang von Mansfeld, držící od roku 1623 Šluknov.

 

Nový majitel byl přísný katolík, na jeho příkaz byla složena nová reformační komise z členů řádu jezuitů s doprovodem 100 pěšáků a 20 dragounů. Ale jak sám kapitulní kanovník z Budyšína Georg Khatzmann, člen reformační komise napsal nemělo toto opatření žádný účinek. Sedláci prchali do sousedního Saska a sklízeli dokonce s pomocí sedláků z Rugiswalde a Burkersdorfu v noci své obilí, převezli je a vymlátili v Sasku. Z této doby se však zachovalo rčení "Udělám z tebe katolíka".

 

Během války trpělo zdejší obyvatelstvo průchody vojsk, od nichž je nedokázal uchránit ani politický vliv majitele panství Viléma Kinského. Později se plenění stalo předmětem vyřizování účtů mezi oběma válčícími stranami.

 

V roce 1631 táhl saský kurfiřt Jan Jiří proti císaři Ferdinadovi II. a saské oddíly vpadly vícekrát do Poustevny, kde loupily a plenily. Do Horní Poustevny vpadlo 25. 7. 1632 šedesát saských mušketýrů a odvedli z panského dvora všechen dobytek přes Sebnitz do Schandau.

 

Postrachem se též staly chorvatské oddíly, které patřily císařskému vojsku Valdštejnovu, kteří přišli v lednu 1633 z Kamenice a v Horní Poustevně, Lobendavě a Severním si vynutily vydání peněz, dobytka a ovsa. V roce 1633 tábořilo 2000 mužů císařských oddílů pod panem Trčkou u Dolního Šenova, kteří rovněž plenili a vraždili.

 

K dalšímu plenění, které trvalo 4 týdny došlo v dubnu 1637 při obsazení Neustadtu a Sebnitze císařskými oddíly polního maršála hraběte Melchiora z Hatzfeldu. Byl dokonce násilně otevřen kostel a jeho vybavení vyloupeno. Obyvatelstvo uprchlo a skrývalo se v okolních lesích a skalách. Z této doby se zachoval na svazích Tanečnice tzv. Křtící kámen (Taufstein), podobné místo protestantských bohoslužeb se zachovalo nedaleko zámečku Šternberk jižně od Brtníků.

 

V roce 1637 byl zcela vypleněn panský dvůr v Horní Poustevně Švédy, kteří táhli až do Rumburka. 13. června 1639 přepadli zdejší okolí opět Švédové, kteří táhli přes Neustadt, Severní, Lipovou, Novou Vísku a Poustevnu do Sebnitz a brali na co přišli.

 

V roce 1642 byl dobyt a vypálen Švédy Tolštejn a poslední švédské rekvizice se odehrály ještě roku 1648.

 

Selské povstání na panství Lipová

Po smrti Volfa z Mansfeldu v roce 1638 držel Lipovou jeho syn Karel Adam až do roku 1662, kdy též zemřel. Lipovou zdědily děti Kristiny Alžběty z Mansfeldu, provdané Trautsonové z Falkenštejna, Marie Markéta a František Eusebius.

 

Po smrti hraběnky Kristiny Alžběty Trautsonové bylo panství Lipová předáno v roce 1666 po správní rozepři mezi dětmi do majetku Marii Markétě, která se provdala v roce 1663 za hraběte Jana Jiřího Jáchyma Slavaty z Chlumu a Košumberka. Bratr František Eusebius byl vyplacen v pěnězích (65 000 zlatých).

 

Císař udělil Slavatům titul: "Comes palatinus caesarei", jímž získali právo udělovat predikáty a erby i svým služebníkům. Tohoto práva využil Jan Jiří Jáchym a povýšil do šlechtického stavu svého dosavadního správce Eliáše Karla Schwartze a udělil mu predikát "ze Schwarzenfeldu". Jeho erb je umístěn na kapličce nad pramenem ve Vilémově.

 

Za jeho správcovství pak došlo k velkému selskému povstání na celém panství v roce 1680. Povstání bylo reakcí na neúměrné zvýšení povinností kodifikovaných v nově založeném urbáři.

Nejaktivnější byli poddaní z Brtníků a Mikulášovic, kteří se shromáždili a rozhodli se pod vedením Hanse Engelmanna a "Křivého" Rösslera pro veřejné povstání. K povstání se přidali sedláci ze Šenova a o dva dny později z Lobendavy a Vilémova.

 

Srocení sedláci táhli 3. dubna 1680 z Mikulášovic přes Šenov do Lipové. Toho dne povstali i poddaní z Horní a Dolní Poustevny. Sedláci ze Severního se připojili teprve, když jim byla rozbíjena okna a kamna (nejdražší zařízení chalup) a pro lidi z Lobendavy si došel Enegelmann sám. Na shromáždění byl dohodnut další postup. Před tyčí s vyřezávaným křížem (asi odznak rychtářksého práva) musel každý sedlák složit mikulášovickému konšeli Georgu Rösslerovi přísahu: "Přísahám Bohu a této tyči, že společně s vámi ať živý či mrtvý vydržím nechť přijde dobro nebo zlo". Chybějící rychtář z Horní Poustevny byl v noci přivlečen tlupou 100 mužů a druhý den musel Křivému Rösslerovi též přísahat.

 

Na shromáždění 3. dubna bylo rozhodnuto poslat stížnost k zemskému pánu a císaři Leopoldu I. Habsburskému, který právě dlel v Praze. Tento slíbil přešetřit stížnost, nepravdivé stížnosti odmítnout a přísně potrestat nepravdivé údaje a přikázal vyhýbat se veškerému srocování a ozbrojování.

 

Císařem vyslaný komisař hrabě Kolowrat dal za pravdu vrchnosti, vyzýval sedláky ke klidu a k plnění povinností vůči pánům, zakázal srocování a požadoval vrácení zbraní. Nejradikálněji si počínali sedláci z Mikulášovic, kteří odmítali odevzdat zbraně a nechtěli se vrátit k poslušnosti.

 

Když z Prahy nepřicházela uspokojivá odpověď shromáždili se poddaní před zámkem v Lipové (starý zámek stával na místě pozdějšího pivovaru naproti dnešnímu závodu RON, středem obce byl dnes zaniklý rybník, po jehož hrázi dosud vede dlážděná silnice) a žádali vydání pozemkových knih, urbářů a starých privilegií, ale zámku se nezmocnili.

 

Hrabě Slavata požádal o vojenský zákrok. Povolané vojsko na panství rychle obnovilo klid, povstalci byli sehnáni na zámecké nádvoří, kde o hladu a žízni čekali den a noc na svůj ortel. Za slib věčného poslušenství pak byli omilostněni. Přesto museli 3. a 4. května 1680 přihlížet popravě svých vůdců, kdy Rössler byl oběšen a Engelmann roztrhán koňmi. Celkem bylo popraveno 7 účastníků povstání a mnozí další potrestáni nucenými pracemi, mezi které např. patřilo vybudování hráze nového rybníka v Lipové, který nese název Slavatův a na jehož břehu byl později vybudován nový lipovský zámek.

Na jaře 1680 se nevolnická povstání rozšířila v celých Čechách, kde kormě jižních Čech zasáhla celou zemi. Vesměs byla povstání potlačena vojskem a desítky povstalců byly odsouzeny k trestu smrti. Jejich oběť nebyla marná, nepokoje vedly císaře Leopolda I., aby vydal 28. 6. 1680 nový robotní patent. Byly stanoveny robotní povinnosti na tři dny v týdnu a v době sezonních prací podle potřeb vrchnosti. Robotní povinnosti pak dále upravovali patenty z roku 1717 a 1738.

 

Marie Markéta Slavatová prodala roku 1696 panství Lipovou své dceři Marii Anežce, provdané za Františka Viléma Salma - Reifferscheida dědičného maršálka kurfiřství Kolínského. Tímto sňatkem panství Lipová připadlo do dědičného držení Salmů. Salmové drželi panství Lipovou až do roku 1891, kdy vymřeli po meči.

 

Dolní Poustevna v 18. století

Šluknovský výběžek byl v 18. století místem, kudy často procházela vojska. I když tyto události neměli tak těžké následky jako v 30-ti leté válce, přesto obyvatelstvo velmi trpělo.

Během sedmileté války v dubnu 1757 měli Prusové svůj hlavní stan v Neustadtu. V okolí Poustevny a Nové Vísky docházelo k častým šarvátkám mezi císařskými a pruskými oddíly. Záznam je z 19. dubna 1757, kdy major Kleist se sto dragouny a sto husary táhl na Dolní Poustevnu, kde narazili na několik pruských husarů, kteří se však ihned stáhli zpět. Též bavorská válka o následnictví v roce 1778 (boje, jež vedla Marie Terezie za územní celistvost císařství) měla za následek rekvírování a průchody vojsk přes Severní, Lobendavu a Poustevnu.

 

V roce 1770 zapříčinil neúroda v celé zemi hlad a bídu, která měla za následek smrt 250 tis. obyvatel. Neúroda, drahota a stále se zvyšující požadavky vrchnosti zapříčinily vzrůstající nespokojenost mezi sedláky a docházelo tak k dalším nevolnickým povstáním. Velké nevolnické povstání proběhlo v březnu 1771 v okolí Stráže pod Ralskem, kde vzbouřenci požadovali nový "královský" robotní patent. K obdobnému povstání, které bylo ohlasem povstání v hradeckém kraji, došlo na zákupském panství.

 

Tato povstání se však lišila od povstání v roce 1680, neboť již měla konkrétní cíl - zrušení roboty. Ve změněné situaci již po potlačení povstání následovalo kruté trestání nevolníků, ale byly vyhlašovány amnestie. Svůj cíl venkovský lid dosáhl v roce 1781, kdy císař Josef II. vydal patent o zrušení nevolnictví. Patentem bylo podaným povoleno volně se stěhovat, uzavírat sňatky a dávat děti na řemesla a studia.

Císař Josef II. navštívil v roce 1779 při své cestě po tomto kraji také Dolní Poustevnu. Jeho cesta vedla ze Sebnitz přes Poustevnu a Karlín do Mikulášovic, kde přenocoval. Při návštěvě Lobendavy vyřídil několik stížností sedláků na vrchnost a zasáhl vůči zlovůli místní celnice.

 

Dolní Poustevna v 19. století

Velká průtž mračen 14. června 1804 zapříčinila protržení hráze rybníka v Lobendavě, což mělo za následek, že povodňová vlna odplavila mnoho budov v Horní i Dolní Poustevně a několik lidí přišlo o život. V Horní Poustevně byla poškozena i školní budova č.p. 65. Také na polích způsobila průtž mnoho škod, proto v roce 1805 byla velká bída.

Napoleonské války v letech 1809 - 1813 přivedly do kraje opět mnoho vojska, které se zásobovalo potravinami a krmivem na úkor obyvatelstva. Významnými opěrnými body napoleonských vojsk v okolí byly pevnosti Stolpen a Königstein v Sasku.

 

Během operací, které byly součástí bitvy u Budyšína (kterou Francouzi ještě vyhráli), se 18. srpna 1813 ubytoval francouzský generál Vandamme u lobendavského faráře a jeho vojsko čítající 40 tis. mužů se utábořilo na pahorku Annaberk. Jeho vojska vystřídalo 20 tis. vojáků maršála Lefébvra.

 

Vandamme se svými muži stíhal poražená česká vojska Nakléřovským průsmykem do Čech, kde se s nimi střetl v bitvě u Chlumce 28. - 30. 8. 1813. Ustupující armádě přišly na pomoc zálohy a obklíčení dokončily spojenecká vojska generálů Ostermanna a Tolstého. Poražená francouzská vojska se shromáždila v prostoru Lipska, kde byla 16. - 19. října 1813 svedena "bitva národů", v níž vojska Rakouska, Ruska, Pruska a Švédska způsobila Francouzům zdrcující porážku. Vrchním velitelem spojeneckých vojsk byl polní maršál Karel Schwarzenberg a šéfem generálního štábu Jan Josef Radecký.

Průchody pruských vojsk zažila Poustevna též v roce 1886, kdy došlo k rekvírování potravin a krmiva. Dolní Poustevna byla odškodněna císařem ve výši 600 zlatých.

 

Začátek 19. století byl též počátkem nové epochy, která vznikla zrušením nevolnictví v roce 1781 a dalšími reformami a myšlenkovými proudy, jež sem přinášela jako ohlas Velká francouzská revoluce. Zemědělství přestalo být výhradní obživou poddaných. Velký rozmach zaznamenala textilní výroba. Mnoho poddaných se zprostilo feudální závislosti na vrchnostech a přecházelo do manufaktur k průmyslovým podnikatelům.

Po napoleonských válkách v roce 1815 začala do Evropy pronikat lepší a levnější anglická strojní příze. Tím byli ohroženi zdejší přadláci, protože podnikatelé pašovali levnější strojní přízi. V letech 1817 - 1837 probíhalo v okolí Varnsdorfu hnutí tzv. Bosáků, jehož účastníci hlídali hranice a ničili pašovanou přízi.

 

Toto hnutí našlo své pokračování v akcích vilémovských, lipovských a šluknovských předáků, kteří 22. dubna 1848 přepadli mezi Lipovou a Vilémovem povoz plný anglické příze a tuto spálili.

 

Kolem roku 1850 se území šluknovského výběžku stává průmyslově nejvyspělejší částí Čech. Vrchnost si uvědomuje, že ve zdejším podnebí je výhodnější obilí a potraviny nakupovat v úrodných krajích a zde pěstovat len a provozovat pastevectví. Umožňuje obyvatelstvu nakupovat půdu a na ní stavět obydlí, s rozvojem přadláctví a tkalcovství stoupá počet obyvatel a zvětšují se vesnice stavěné podél cest a potoků a vzniká tak charakteristická krajina s dlouhými obcemi. Na jednu chalupu, v níž pracoval tkadlec připadlo deset chalup, kde se předl len. Volný pohyb obyvatel umožnil rozvoj obchodu, kdy každý desátý produktivní muž byl za obchodem nebo prací mimo domov.

 

Kolem roku 1850 se stává Poustevna centrem výroby umělých květin, kdy již v tomto oboru zaměstnává většinu místních obyvatel. Původně se vyrábět umělé květiny naučilo několik rodin od kočujících herců v Mikulášovicích. Časem však v Mikulášovicích převládla kovovýroba.

 

Zhruba od roku 1850 dojížděl do Dolní Poustevny 3 x denně poštovní kočár. V roce 1868 byl zřízen v hostinci U šenku poštovní úřad a tento v roce 1892 doplněn o telegraf.

Až do roku 1869 bylo školství řízeno církví a vyučovalo se jen polodenně. V tomto roce se ujal řízení škol stát a nový zákon ukládal celodenní vyučování. V roce 1876 navštěvovalo školu v Dolní Poustevně 184 žáků, stará školní budova již nevyhovovala a proto po položení základního kamene v roce 1880 byla do provozu uvedena nová škola dne 21. 8. 1881.

 

Vlivem vynálezu strojů na papír byla v roce 1875 prakticky vyřazena z provozu místní světoznámá papírna, neboť se cenově na trhu již neprosadila. Místo výroby jemného papíru byla papírna nucena vyrábět méně rentabilní balicí papír a lepenku.

 

Ve výrobě umělých květin byla pracovní doba neúměrně prodlužována, zejména v sezoně, kdy trvala až 18 hodin. Po roce 1870 získává stále větší význam domácí výroba, kdy podnikatel při nižších mzdách není nucen zajistit zaměstnancům stálou práci. Při práci museli pomáhat i děti. Při průzkumu v roce 1898 bylo zjištěno, že na domácí práci se podílí 75 % dětí.

Blazonování městského znaku:

 

Polcený štít, v jehož pravé zlaté polovici je půl černé orlice se zlatou zbrojí a červeným jazykem. Levá polovice štítu je dělená, v hořejším stříbrném poli jsou tři červené pětilisté růže se zlatými semeníky a zelenými okvětními lístky, v dolním červeném poli křížem přeložené stříbrné kladívko a stříbrné kleště.

 

Štít je obklopen ornamentální obrubou bronzové barvy a na jejím horním okraji spočívá stříbrná zděná koruna s pěti stínkami.

 

DOLNÍ POUSTEVNA (Děčín)

ZANIKLÁ TVRZ S POPLUŽNÍM DVOREM NA NÁVRŠÍ NEDALEKO KARLÍNSKÉHO RYBNÍKU MEZI HORNÍ A DOLNÍ POUSTEVNOU, 10 KM ZÁPADNĚ OD ŠLUKNOVA.

 

V roce 1241 potvrdil král Václav I. hraniční listinu biskupství míšeňského a Horní Lužice zachycující po dlouhých sporech zhruba stav snad již z roku 1213 určitě pak z roku 1228, tedy z doby vlády Přemysla Otakara I. Listina ukazuje, že např. území pozdějšího panství honštejnského patřilo již pod svrchovanost českého krále. Lze např. lokalizovat Poustevnu ovšem těžko tím dokázat skutečnou osadu.

 

Listinou z 13. 7. 1249 král Václav I. ukládá šlechticům Jaroslavu, Havlovi, Benešovi a Častolovu, aby podpořili biskupa míšeňského na svých statcích v jeho diecézi. Měl-li Častolov odpovědnost za své počínání v obvodu míšeňské diecéze, pak jen jako pán Honštejnska a Šluknovska, které do této diecéze patřily. Z listiny tedy můžeme usuzovat na existenci Honštejnského panství ve vlastnictví Ronovců. První zmínka o honštejnském panství je teprve z roku 1333. O hradě Honštejně se výslovně mluví až roku 1353. Ze souvislostí výše uvedných však plyne, že hrad vznikl hluboko ve 13. století, a v době držení panství Jindřichem (Hynkem) z Dubé zakladatelem rodu Berků z Dubé) v letech 1276 - 1309 došlo k poslední vlně kolonizace a dokončení sítě osídlení. Tehdy asi vznikla krátká lánová ves Dolní Poustevna, na jejímž katastru bylo vyměřeno 7 statků.

 

Když v roce 1481 koupil Hugolt ze Šlejnic panství Tolštejn - Šluknov a Honštejn soustředil tak do svých rukou území, které kdysi patřilo Berkům z Dubé. Rozsáhlým podnikáním, jehož součástí byl i vznik papírny v Dolní Poustevně dochází k rozvoji v oblasti, které se říká "Šlejnická zemička". V roce 1566 při dělení majetku mezi syny Jiřího ze Šlejnic se Dolní Poustevna dostala do Hanšpašského dílu (Lipová), který obdržel Jan.

Ztrátovostí důlní činnosti, kdy byly otvírány stále nové šachty a na panství přicházeli horníci ze zavíraných dolů v okolí Freiberku se Šlejnicové zadlužili tak, že museli prodat panství Lipová Kinským, kterým už náležely Rumburk, Česká Kamenice, Teplice a část Benešova nad Ploučnicí. Stalo se tak 19. června 1602, kdy prodali panství za 84 000 kop míšeňských panu Radslavu Kinskému ze Vchynic a Tetova.

Starý pán Radslav postupně opět získal do svého držení "Šlejnickou zemičku". V roce 1602, kdy kupuje panství, zakládá nové vsi Vlčí Horu, Sněžnou, Dlouhý Důl. V roce 1607 kupuje panství Rumburk, v roce 1613 Českou Kamenici. Po jeho smrti v roce 1618 získává panství Českou Kamenici a Lipová jeho syn Vilém.

 

V této době před vypuknutím 30-ti leté války postavili Kinští v areálu poplužního dvora, který stál na návrší mezi Horní Poustevnou a Karlínem tvrz. Součástí areálu byl i karlínský rybník. Tvrz je připomínána v roce 1619 a nikdy netvořila samostatný statek, byla jen sídlem panských úředníků a zanikla během 30-ti leté války průchody vojsk. V roce 1634 je již uváděn pouze dvůr. Dnes z areálu tvrze zůstala pouze část úvozové cesty směrem do Horní Poustevny, na místě tvrze dnes stojí vyhořelá ocelová kůlna. Stavební materiál ze zřícenin tvrze byl použit na stavbách v okolí. …

 

Podobu poplužního dvora a možná i tvrze udává mapa salmovské hraběcí vesnice Horní Poustevna od Františka Pavlovského ze srpna 1736, která je uložena ve Státním oblastním archivu Litoměřice v Děčíně. Při konfrontaci této mapy s leteckým snímkem jsou dosud patrné prvky dřívější zástavby a sítě cest. Čtyřhranný dvůr stál u křižovatky cesty z Dolní Poustevny do Lobendavy, která ho míjela po jižní straně a cesty z Karlína do Horní Poustevny, která za hrází rybníka uhýbala vlevo a kolem zaniklé hospodářské usedlosti nastoupala na návrší. Dále pokračovala podél západní strany poplužního dvora (dodnes patrný úvoz) dolů do vsi, kde minula dnes již také neexistující hornopoustevenskou rychtu.

 

Do dvora o straně cca 50 m se vjíždělo průjezdem uprostřed západní strany, obvod dvora byl zastavěn přízemními patrně hospodářskými stavbami, pouze východní stranu dvora tvořilo patrové stavení s věžičkou na hřebeni střechy.

 

Přesto, že rychta v Horní Poustevně bývala v sousedství tvrze (viz kronika Horní Poustevny uložená na městském úřadě ), v písemných pramenech je tvrz uváděna v Dolní Poustevně. To nasvědčuje tomu, že rychta v Horní Poustevně vznikla až po zániku tvrze.